Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dějiny Španělska

Dávná historie

Na Pyrenejském poloostrově žili lidé již před třemi tisíci lety. V historické době jsou zde doloženy četné kmeny, zčásti keltského, zčásti iberského původu (z iberštiny se dochovaly četné jazykové zlomky v nápisech). Ve třetím století sem expandovalo Kartágo, následované římskou říší. Od 2. století př. n. l. postupně ovládl celý poloostrov Řím a jeho představitelé zde zřídili několik provincií (Lusitania, Baetica, Hispania Tarraconensis). Spolu s tím nastoupila romanizace vycházející z nově zřizovaných či starších městských center, jako byly Toletum (Toledo), Hispalis (Sevilla), Tarraco (Tarragona) či Carthago Nova (Cartagena). Římané stavěli cesty, vodovody, přístavy a zcela změnili tvář celé oblasti – germánské kmeny, které sem začaly pronikat na sklonku antiky v 5. století, tak starověkou Hispánii nalezly jako plně romanizovanou zemi.

Z nových dobyvatelů byli nejúspěšnější germánští Vizigóti a Svébové, kteří na poloostrově vytvořili stabilní království, od sklonku 6. století sjednocené v jeden celek pod vládou vizigótských králů v Toledu (viz Vizigótská říše). Původní germánská elita se brzy romanizovala a spolu se starou elitou hispanořímskou vytvořila novou vedoucí vrstvu země. Ruku v ruce s tím došlo i k unifikaci náboženské, když král Rekkared I. přestoupil se svými šlechtici ke katolicismu a vzdal se tradičního germánského ariánství. Přesto ve vizigótském království působily odstředivé síly, navenek se projevující častými boji o trůn. Tohoto oslabení ústřední vlády vyžila arabsko-berberská armáda pod vedením Tárika ibn Zijád a v osmidenní bitvě porazila vizigótské vojsko roku 711 u Jérez de la Frontera. Na příštích několik staletí ovládli většinu Pyrenejského poloostrova muslimové.

Muslimské Španělsko a reconquista

Interiér mešity La Mezquita ve španělské Cordobě
 

Berbeři a Arabové ze severní Afriky (na Pyrenejském poloostrově zvaní Maurové) zanechali v zemi nesmazatelné stopy – Španělsko zvané Al-Andalus se stalo nejzápadnější výspou islámského světa, která se roku 929 odtrhla od arabské říše a vytvořila samostatný córdobský chalífát. Šlo o vyspělý státní útvar kulturní a vzdělanostní úrovní převyšující většinu soudobých evropských států. Jeho města se vyznačovala rozvinutou řemeslnou výrobou a obchodem, pokročilou architekturou a městskou zástavbou. Důkazem těchto tvrzení mohou být historická jádra měst jako Córdoba, Granada a Sevilla. Maurové stavěli krásné a zajímavé budovy jako mešitu La Mesquita v Cordobě, která je nyní využívána jako katedrála. V rámci chalífátu víceméně v klidu koexistovali Židé, křesťané i muslimové. Roku 1031 se však jednotný córdobský chalífát rozpadl na řadu menších království (tzv. taifas), což umožnilo razantnější nástup reconquisty, znovudobývání Pyrenejského poloostrova křesťany.

Rekonquista byly zahájena krátce poté, co Maurové Pyrenejský poloostrov ovládli. Podle tradice vítěznou bitvou vizigótského šlechtice Pelaya proti arabského trestnému oddílu, která se odehrála roku 718 nebo 722 u Covadongy. Poté bylo na severu založeno křesťanské království Asturie, které se později rozšířilo do města León a přijalo jeho jméno. Postupně tu vykrystalizovaly další křesťanské státečky Kastilie, Aragon, a Portugalsko). Ve východní části existovala Navarra a později tu vzniklo království Aragon. Tyto státní celky se postupně zapojily do reconquisty. Ta byla dlouhodobým procesem s četnými zvraty, kdy válku střídaly dlouhodobé etapy mírového soužití muslimů s křesťany a židy. Postupně však byly maurské državy zatlačovány k jihu, zatímco křesťanské státy rozšiřovaly svoje území a sjednocovaly se (Kastilie, Aragon, Portugalsko). Rozhodující mezník reconquisty tvoří dobytí Toleda roku 1085, které se stalo nástupištěm pro další výboje k jihu. Dále to byla bitva u Las Navas de Tolosa v roce 1212, v níž maurská vojska utrpěla natolik zdrcující porážku, že to vedlo k jejich bezprostřednímu kolapsu a následnému dobytí Sevilly a Córdoby Maurská království byla postupně likvidována. Koncem 13. století zbylo pouze království (emirát) Granada na jihu země.Poslední Maurský král byl Boabdil.

 

15. století

Kryštof Kolumbus na obrazu Sebastiana del Piomba
 

V 15. století představoval maurské panství na Pyrenejském poloostrově už jen malý emirát Granada. Na druhé straně Kastilie položil sňatek dědičky kastilského trůnu Isabely Kastilské a dědice aragonského trůnu Ferdinanda II. Aragonského (1469) základy k trvalému sjednocení dvou nejmocnějších křesťanských států Pyrenejského poloostrova do španělského království. Formálně k němu došlo až nástupem na trůn jejich vnuka Karla I. Habsburského), neboť Isabela a Ferdinand vládli samostatně každý ve svém království a v zemi svého partnera byli pouze zástupci panovníka. Ještě za katolických Veličenstev, jak byli nazýváni, padla Granada (1492) a Španělsku se otevřela cesta k expanzi mimo Pyrenejský poloostrov. Ta se soustředila jednak na Středomoří, kde se již mnohem dříve prosadili Aragonci (Sicílie, Neapolsko ad.), jednak na nové zámořské objevy, které podporovala Kastilie. První objevná plavba byla dílem janovského námořníka Kryštofa Kolumba (1492), později ho následovali mnozí další. Zhruba v této době se změnil význam slova Španělsko (Hispanie, původně označující celý Pyrenejský poloostrov) na označení státu.

 

Španělsko za vlády Habsburků v 16. - 17.století

V 16. století se Španělsko pod vládou Habsburků Karla I. (1516-1556) s jeho syna Filipa II. (1556-1598) stalo nejmocnější zemí západní a střední Evropy. Období vlády Karla I. a Filipa II. se také označuje jako zlatý věk ve Španělsku. Mocenské postavení Filipa II. bylo založeno především na bohatství, které dovážely do země tzv. stříbrné konvoje z nově objevených zámořských zemí, a na rozsahu habsburských držav. Karel I. vládl nejen vlastnímu Španělsku, ale také neapolskému království a Sicílii, Nizozemí a obrovským zámořským državám. Právem mohl tvrdit, že nad jeho zemí Slunce nezapadá. Kromě toho byl dědicem tzv. dědičných habsburských zemí ve střední Evropě, které přenechal roku 1521-1522 bruselskými smlouvami mladšímu bratru Ferdinandovi. Roku 1519 byl zvolen římským králem a později korunován římským císařem (Karel V.). Roku 1580 byl Filip II. zvolen portugalským králem, a Portugalsko se tak spojilo personální unií se Španělskem.

Objevení Ameriky a vyvrácení zdejších původních říší přineslo Španělsku velké bohatství, které však nebylo produktivně využíváno (na rozvoj výroby a obchodu - z obchodování s dovezeným zbožím bohatli především nizozemští kupci). Většina bohatství plynoucí z amerických kolonií byla spotřebována na přepychový život panovnického dvora a především na nákladné válčení (Karel vedl zdlouhavé války s Francií o Itálii a bojoval s protestanty v říši, Filip válčil v odbojném Nizozemí a neúspěšně se pokoušel o invazi do protestanstské Anglie). To se později projevilo v ekonomickém zaostávání Španělska za vyspělými zeměmi západní Evropy. Velkou vinu na to neslo také nastolení absolutistického systému vlády, který podvazoval hospodářskou i politickou aktivitu měšťanstva, což se projevilo především po potlačení povstání kastilských měst, které probíhalo v letech 1521-1522 a do historie vstoupilo pod názvem povstání komunérů. Španělskému hospodářství neprospělo ani vyhnání morisků (pokřtěných Maurů) v letech 1609-1614 a židů v roce 1492.

Za vlády Filipa III. (1598-1621) se projevil hospodářský úpadek země naplno. Řemeslná výroba se nerozvíjela, nevznikaly tu ani manufaktury jako v Anglii a Nizozemí. Přitom na poloostrově byl například dostatek kvalitní suroviny na výrobu sukna, neboť v Andalusii se hojně pěstovalo ovce. Obchodní transakce byly podřízeny vysoké dani, tzv. alcabale.

Důsledky hospodářského úpadku Španělska se v politické oblasti projevily během třicetileté války. Španělsko do ní vstoupilo ještě jako první mocnost Evropy, ale na jejím konci již bylo jen druhořadým evropským státem.

Při nájezdech berberských (barbarských) pirátů ze Severní Afriky v 16. až 19. století byly statisíce obyvatel Španělska odvlečeny do otroctví. Mezi piráty bylo mnoho Maurů, kteří se tak mstili za své vyhnání ze Španělska po dobytí maurské (arabské) Granady roku 1492. Do čela severoafrických pirátů se počátkem 16. století postavil obávaný turecký pirát Chajruddín Barbarossa. V roce 1571 bylo spojená turecko-alžírská flotila poražena Španěly a jejich spojenci v krvavé bitvě u Lepanta, ale během několika let získali piráti svou převahu ve Středomoří zpět. Pobřeží Itálie, Španělska a středomořských ostrovů bylo prakticky vylidněno, obyvatelé byli odvlečeni do otroctví nebo uprchli do hor, do otroctví byl unesen i mladý Miguel de Cervantes a několik let žil jako otrok v Alžíru, než byl vykoupen svou rodinou. Definitivní konec pirátství v Severní Africe nastal až roku 1830 po dobytí Alžíru Francouzi.

Kosmopolitnost společnosti Pyrenejského poloostrova byla po vyhnání Morisků a židů zničena, ale mnoho pozůstatků z mnoha národností a kultur zůstává ve španělské hudbě, architektuře, jídle a v mnoha dalších věcech.

 

18. století

Roku 1700 zemřel poslední španělský král z rodu Habsburků Karel II., aniž by zanechal mužského dědice. Následně vypukly války o dědictví španělské (1701-1714), do nichž se zapojily všechny tehdejší evropské mocnosti s výjimkou Švédska, Ruska a Osmanské říše. O španělskou korunu usilovali především rakouští Habsburkové a francouzští Bourboni. Uspěli nakonec Bourboni, ovšem museli zaručit, že nikdy nedojde ke spojení francouzského a španělského trůnu v rukou jedné osoby. Španělsko též ztratilo své pozice ve Středomoří, neboť tamní území bylo postoupeno jakožto kompenzace rakouským Habsburkům a rodu savojských vévodů. Války prokázaly slabost Španělska, jehož území jimi bylo poničeno. Španělsko během nich přestalo být vnímáno jako velmoc.

 

19. století

19. století bylo Španělsko chudým státem, Napoleon se rozhodl, že podnikne invazi do Španělska a na španělský trůn dosadil svého bratra Josepha. V letech 1808-1814 probíhá v zemi boj o nezávislost. V roce 1812 je v Cádizu přijata první španělská ústava, na dobové poměry velmi liberální. Válka za nezávislost po Vídeňském kongresu vyústila v návrat Ferdinanda VII. na španělský trůn a obnovením absolutistických pořádků v zemi. Španělsko v prvních dvou desetiletích 19.století přišlo o většinu svých amerických kolonií. Zbytek 19. století se pak nese ve znamení bojů mezi zastánci liberální revoluce a absolutistické monarchie, Karlistických válek, či později sporů mezi monarchisty a republikány. V roce 1898 vypukla Španělsko-americká válka, Španělsko v ní přišlo o ostrov Kuba, Portoriko a Filipíny.

 

20. století

Počátek 20. století byl ve Španělsku ve znamení klidu a míru, a také ekonomického rozvoje. Politická krize vedla však nejprve k nastolení diktatury Miguela Primo de Rivery a poté k vyhlášení republiky a odchodu španělského krále do exilu. Bylo to období druhé španělské republiky. Sílící sociální a politické konflikty vedly k vypuknutí občanské války. V  roce 1939 válka skončila nástupem diktátora Francisca Franca. Franco vládl až do své smrti v roce 1975, před svou smrtí rozhodl, že Španělsko se vrátí zpět původnímu královskému rodu. Jako nástupníka trůnu vybral vnuka původního krále, který se jmenuje Juan Carlos.

Tento král má reprezentativní funkci. Projevil své demokratické přesvědčení, když při pokusu o vojenský převrat v roce 1981 jednoznačně odmítl podpořit vzbouřence a postavil se na stranu legitimní vlády. Nyní je Španělsko moderní demokratickou zemí a je velmi silnou ekonomikou v Evropě. V roce 1982 Španělsko vstoupilo do NATO a v roce 1986 do Evropské unie.

 

21. století

Dne 11. března 2004 se madridské příměstské vlaky staly terčem útoků teroristické organizace al-Káida. Při útocích zemřelo 192 lidí a 1460 lidí bylo zraněno. Tyto útoky a neobratná snaha španělské vlády připsat je ETA jsou považovány za důvod zcela nečekaného vítězství socialistů ve volbách nad favorizovanými vládnoucími lidovci, kteří již ale opět ve veřejných průzkumech prudce vedou.